11.3.2023
Děti přiletěly vlastním privatejetem maskovaným logem Lufthanzy z Mnichova do Palerma. Již na letišti jsme jim předvedli, že se vyznáme, když jsme dlouze hledali kasu na zaplacení parkoviště. Jednoznačně nám uvěřili, když se ukázalo, že nedaleký McDonald sice má otevřeno, ale není kde zaparkovat. Cestou jsme objevili ještě několik dalších veselých italských specialit, Vilík se například kabonil, že zde nebude moci dělat autoškolu.
První zastávka byla na vyhlídce Monte Pellegrino, protože když už to obdivoval Goehte, musí na tom něco být. Děsně foukalo, ale pohled na Palermo je skutečně pěkný. Ani jsme se nedivili, že po zdejší návštěvě již nikdy neměl dost světla. Rovněž místní kostelík, zakrývající jeskyňku sv. Rozálie, byl úchvatný.
Aby bylo všem jasné, proč tu jsme, tak hned z jeskyňky jsme se Palermem profackovali na Monreale, kde jsme byli tak mocně zavaleni kulturou, že pak ani ta zmrzlina snad nechutnala. Cesta do Villy Ammari neproběhla úplně v klidu, neb polňačky Jindře k srdci nepřirostly, ale navigace si trvala na tom, že jsme sem přijeli za poznáním a nikoli za pohodlnou cestou. A tak jsme vynechali nákup (prý se postíme) a i tak jsme stihl moře již jen za tmy. To samozřejmě nebránilo nikomu zmáchat se zcela.
Večeře, připojení obrazovek k wifi (konečně) a někteří pak i šli spát.
Několik obrázků je zde
12.3.2023
Vilík prozvracel noc (teda její kus), takže jsme zrušili program. Ráno jsme zkusili snídani a nedopadlo to dobře, tak byl určen záchranný výsadek Fany+já, jehož úkolem bylo nenápadně přepadnout nějaký obchod (ten bylo napřed nutno najít) a ukořistit tam potraviny odhadem na 3 dny. Vzhledem k tomu, že zdejší pečivo tvrdne již při výrobě, jednalo se o velmi delikátní úkol. Fany se osvědčila jako vynikající průzkumnice, za což obdržela pytlík m&ms. Zpět jsme jeli bez navigace, což i Fanča chápala jako velmi odvážný krok. Mezitím Jindra s Vilíkem rozebírali zvracení ze všech stran, aby ho to přestalo bavit.
Jindra pak vyrazila s Fančou na průzkum moře - evidentně se po podařilo, neb Fany zahnala všechny místní žraloky a koupala se tak usilovně, že i Jindra měla husí kůži.
K obědu jsme vařili - to se původně nemělo stát, byla slíbena restaurace. Ovšem Vilík si nenechal své piškoty a banán vzít, tak my ostatní jsme si uvařili pizzu. Vilík po chvíli litoval, neb si toho banánu ani piškotů dlouze neužil. Ale, zatímco se tvoří tento text, to byla poslední ataka, takže jsme mírně optimističtí.
V podvečer jsme všichni vyrazili k pláži okouknout západ slunka. Vilík, snad proto, aby snížil Fančin náskok, šel též, a příliv je oba pěkně prohnal. Ale ke koupačce již nedošlo, naštěstí.
K večeři - místní špagety nesušené, mleté vepřové, rajská omáčka místní polotovar (vybrala Fáňa). Vilík obdržel v podstatě jen suché špagety a i s tím měl problém, ale snad zvladatelný. A od té doby oba jsou přilepeni ke svým obrazovkám. Prostě velmi sportovní večer.
Několik málo snímků z dnešního dne je zde. A po návratu do Lbc se ještě podařilo vydolovat z malého foťáku Fanču u moře (Vilík byl držen v domě).
13.3.2023
Díky vynikajícímu kuchařskému kolektivu Vilík překonal žaludeční obtíže, takže ráno jsme ohli vyrazit - cílem je archeologický park Selinunte. Na tomto místě nemá smyls popisovat, co všechno mohlo být viděno, obdivováno, zkoumáno, konzultováno, proměřováno, ověřováno a tak podobně, tedy aktivně zpracováno. Podařilo se velmi slušně exploatovat místní záchody, obejít nezajímavou hromadu šutrů, která Vilíkovi nic zajímavého neevokovala a když Fanča dostala zákaz po těch šutrech lézt, tak se ztratil zájem i z této strany. Když navíc bylo zjištěno, že přesun do druhé části nelze provést autem, ale po svých, zhroutila se morálka výzkumného týmu úplně zcela. Babička vyměkla a slíbila pizzu a nebyl to první slib, jehož splnění neměla pod kontrolou. Vynikající hospoda z webu měla zavřeno, několik místně inzerovaných se ukázalo rovněž uzavřených a nebo úplně zrušených. Tak jsme jeli do baráku uvařit brkaši se šunkou. Polévka zdála se některým býti hořkou, kaše (sušený prefabrikát) rovněž nebyla úplně nejmňamkovitější, ale aspoň trochu byl zaplácnut žaludek.
Došlo konečně na radostnou kulturu - šli jsme do moře. Na Balt samozřejmě jet nemohou, protože tam je zima, ale sicilských 17 stupňů je úplné kafíčko (teda Vilík s tím trochu bojoval, možná se bál opaření) a bylo skutečně poměrně obtížné dostat je z vody. Kdyby si tak užívali archeologie...
Fanča páchala češtinský test, Vilík zapisoval kulturně-historický deník. Pes konečně usnul.
Svačina a vyrazili jsme objevit horskou vesnici Caltobelleto, kde mají prastarou katedrálu, je to v kopci a tak vůbec. A určitě tam bude ta nejlepčejší pizza (druhý nepředložený slib babičky dnes). Tak napřed došlo k několika histerickým záchvatům, ony ty horské stezky nejsou úplně narovnané a ze zadního sedadla musí vypadat hrůzostrašně (Fany si ale klidně celou dobu kreslila a Vilík hrál fotbal), pak jsme zjistili, že katedrálu tam opravdu mají, ba dokonce pohledy z kopce dolů jsou převelice pěkné. Ale hospody nemají. Tak jsme sjeli do Sciacca, kde mají spousty barů, dokonce Vilík si v mapy.cz našel jmého restaurace s parkovištěm a donutil nás tam dojet, ovšem restaurace se ukázala býti bufetem s čímsi, co vzdáleně vypadalo jako předvčerejší zbytky nějakých potravin. Naštěstí nedaleko doprodávali nějaké pizzy, tak jsme si je koupili a v autě je snědli. Nebylo to úplně podle představ některých účastníků, ale i oni pochopili, že ne vše z internetu je pravda. A tím vlastně konečně došlo alespoň k nějakému poznání, ten den nebyl úplně zbytečný.
Několik snímků je zde.
14.3.2023
Ráno neúprosná babička všechny vyhnala již před 7. Děti aspoň dostaly do auta snídani. Že nás čeká cesta napříč Sicílií jsme věděli, že ji děti budou sledovat přes obrazovky svých zařízení nám přišlo poněkud neefektivní, ale holt je tu ten generační rozdíl. Cílem byla Etna, ovšem to bychom nebyli my, abychom do cesty nevložili nějakou tu překážku. Jestliže včera byl problé s nalezením restaurace, dnes jsme hledali záchod s prkýnkem. Ale vše dobře dopadlo, jakkoli to nebylo jednoduché, občas i slza ukápla a humory jevily se nevhodnými. Navíc, když na internetu píšou, že tam jsou, a ony tam nejsou.
První zastávka (benzín nepočítaje) byla na hradě Ena. Napřed jsme exploatovali vyhlídku, do hradu jsme se vydali jen s Fančou, Vilíkovi nebylo úplně dobře. No a nám se přihodilo, že nás tam bez vstupného nepustili a arty neberou. Tak ať si ten hrad nechaj, řekli jsme jim. Pán pravil, že jim tam nejde internet. Nám do mobilu teda šel, ale uznávám, že za velký prachy.
S odřeným spodkem a možná i jinými díly jsme dorazili na Etnu, tedy pod Etnu na parkoviště. Ten odřený spodek vyplýval z kvality místních cest, které občas prostě zmizely a nahradila je snad ani ne šotolina, s výmoly směle 30 cm hlubokými. Celkem nás překvapilo, že Jindra krom psa začala litovat i auto. Na parkovišti ksme klesli tak hluboko, že jsme platili parkovné cash, ale prostě nás ukecali. A vyrazili jsme na oběd - Vilík vybral restauraci, vybral si lasaně (stejně jak Jindra, Fany 2x pizza, já nějaká kolínka čicotobylo) a narazil v nich na sýr, čímž byl poo. Ostatní pojedli. Pak jsme se rozdělili na výpravu nahoru a Yodu s doprovodem. Výprava nahoru nalezla prodejnu lístků, kde nám paní pravila, že pojedeme busem, protože lanovka nejede. A bus za 40 min. Tož jsme postávali v té škváře, která by sama osobě byla snad i snesitelná, kdyby nebyly proložena odpadky za posledních několik let. Přijel bus, šofér cosi zahuhlal a zmizel v budově, načeš odjel lanovkou. Ano, tou, co nejezdila. Tak jsme se vypravili za ním a vyjeli na kopec. Tam jsme se odměnili výběrem upomínkových předmětů (Fanča opět plakala, protože rozhodování bylo obzvlášť náročné) a zase jsme sjeli dolů. Bylo tam zima a děsně foukalo, pravil Vilík. Inu, sokol, chtělo by se říci. Dole se na nás nevraživě koukali zřízenci, kteří asi nemohli pochopit, že na světě existují lidé, kteří vydají 130 € za výjezd lanovkou nahoru a zase zpátky... Šťastně jsme se sešli se zbytkem výpravy, Yoda spáchal několikerou ostudu v rámci vítání, nasedli jsme a pryč!
Poslendí zastávkou bylo jedno barokních měst - Caltagirone. Trochu smůla bylo, že začalo mrholit, opět měli zavřené záchody a schody do katedrály (dokonce s pravým a nefalšovaným sv.Celestýnem) byly hnusně vysoké a dlouhé, ale město je to úchvatné, až snad na tu zanedvanost a mírný nepořádek (fakt mírný, na Sicílii dokonce měli přeuklizeno). Samozřejmě nezjajímavější na celém tom barokním skvostu byl McDonald. Ale aspoň něco snědli, zvlášť někteří.
Zpět jsme dorazili po 21.hodině, snad i proto jsou fotky fakt narychlo. A jsou zde.
15.3.2023
Konečně došlo na nějakou edukaci a navíc víceméně nedaleko. Ani nebylo třeba děti heverovat z postelí. Vyjíždíme až kdesi k 9.ranní, jedeme do marsalských salin, kde Jindra objevila epesné vyjížďky na lodích. Ale místní obsluha má na počasí obdobný názor jako část naší výpravy - fouká! Proboha, u moře fouká! A tak je nebezpečné vozit 3 lidi na lodi pro 20 lidí a tedy vlastně je zavřeno. Tak jsme udělali několik kroků tam a zase zpátky, hledajíce značený view point. Nenašli, jedeme dál.
A teď přišlo na mého favorita - Segesta. V kopcích, kvetoucí antická kráska. Bohužel mnoho nezbylo, ale ověřili jsme akustiku divadla (Vilík předvedl perfektní přemety jakožto etudu, ale já měl nasazený širokáč, takže smůla) a trochu pocourali "městem". Doprovázel nás místní psík ostrahář, což poněkud Jindru znervózňovalo, takže jsme krapet spěchali, ale já věřím a doufám, že tento prostor nějaké stopy v mozcích zanechal. Oběd se podával v místní občerstvovně, jsem jediný, kdo vyzkoušel koule v trojobalu, ostatní zůstali u pizzy či sendvičů, srabi.
No, a pak se jelo zpět do domku, že půjdeme k vodě ještě. Jindra moudře zakázala plavky, ta voda trochu řezala do nohou a řezala by kamkoli. Ale udělali jsme aspoň trochu sportovní koncovku a pak už jen čumění do naprostého vyčerpání. Teď trochu lžu - Vilík spisoval kulturně-historický deník, Fanča konala hnedle 2 testy. Takže přece jen něco. Ovšem Vilík opět nedojedl večeři...
Pát fotek se dá najít zde.
16.3.2023
Vstáváme velmi brzy, snídaně dětí opět ve voze. I tak jsme chytli v Palermu ranní špičku a Vilík jistě litoval, že si tu nedělá autoškolu. Ono projíždět 6 pruhů na dvouproudé silnici již vyžaduje vyšší dívčí, naví c navigace nebyla vždy právě přehledná. K dovršení všeho vybrané a do navigace vložené parkoviště, k němuž jsme projížděli skutečně velmi úzkými uličkami, se ukázalo býti vyhraženým pro jakýsi úřad či co. Naštěstí se nedaleko objevil zachránce, který znal Pavla Nedvěda a našel nám neplacené místo k parkování, ovšem vzal za to 10€.
Ve městě probíhaly jakési studentské oslavy - vypadalo to trochu jako slavnostní vyřazování středoškoláků nebo maturity nebo bůhvíco. Ale po městě se potulovala kvanta mládežníků. A my.
Začínáme Palatinskou kaplí a je docela dobře možné, že děti trochu zaujala. Toho zlata okolo bylo skutečně poměrně dost, bylo lze luštit všeliké výjevy biblické, ale to úplně asi nebylo potřeba. Fakt je ten, že jsme dost potřebovali najít WC a to se úplně nedařilo.
Procházíme město s tím, že musíme najít informace a zjistit, kde takové zařízení mají, protože aplikace mapové nás zásadně honí k uzavřeným objektům. A ejhle, WC mají i na informacích, uf, moc se nám všem ulevilo.
Další zastávkou byla pretoriánská kašna, marně jsem hledal obnažené ženy, které měly snad prý nějak pobuřovat. Nic takového tam nemají.
Od kašny pelášíme k dvojici kostelů Martorana a Chiesa di San Cataldo. Jestliže Martorana ještě u Vilíka prošla testem krásy, tak San Cataldo již podle něj neměla vybírat vstupné. Žádné zlato, výzdoba poměrně miniaturní. A přitom chtěli i za něj, což je neobvyklé...
Velikou slávou pak byl oběd - fakt na židlích, fakt z talířů. Zklamání Fanči, že crepa je tady mrňavá palačinka, jsme rozehnali zdvojením objednávky. Vílík měl konečně pravou nefalšovanou italskou pizzu, ovšem snědl jen 3/4, stále není ve formě.
Po obědě stoupáme na střechu katedrály, pohled na Palermo z dálky a shůry je fakt asi nejlepší, jízda stejně jako rozrážení davů není nic příjemného. Ve vlastní katedrále jsme se ani nezdrželi, asi už toho mají dost. Vlastně jsme zapomněl ještě na kostel sv.Kateřiny, kde byli s Jindrou, a Sv. Salvátora, který nás zaujal naprosto nezvyklám tvarem lodě - ovál. Takže byli překostalení a museli jsme vyzkoušet zmrzlinu. Podle všeho se vydařila.
Cestou k autu jsme ještě prošli překrásnou (ale dost zdevastovanou) San Giovanni degli Eremiti, kde dokonce pokladní zvali i Yodu, aby si to šel okouknout. Ale odolali jsme.
Výjezd z města byl podstatně snazší než vjezd (Vilík konstatoval cosi o tom, že bychom se nad tím možná měli zamyslet), i když jízda v pruzích je tu fakt celkem adrenalinová. A to nic nebylo proti cestě, kterou nám navigace (tentokrát nikoli mapy.cz) našla. Riziko proražení vany v těch necestách, které jsme překonaly, bylo poměrně slušné. Však taky Jindra si své pocity nenechala pro sebe. Ale dojeli jsme do Caccama, kde je veliký normanský hrad. Zavřený. A kostel. Taky zavřený.
A tak píšeme úkoly z angličtiny, testy z češtiny a matiky a večeříme rybí prsty.
Několik (dneska teda trochu víc) obrázků je zde.
17.3.2023
Vstávání bylo posunuto, protože bylo třeba vyvézt odpad. Tím pádem Jindra děti budila až v 9:30, ale budila je, tedy měly nějaký spánkový deficit. Patrně ponocují.
Čeká nás poslední antická zastávka - Agrigento. Vědí, že je to největší chrámoviště na Sicílii a bojí se celou cestu, co je čeká. Slíbil jsem jim nekompromisní procházku kolem všech chrámů, obhlídku všech artefaktů. To mají za to odfláknutý Selinunte...
Vzhledem k rozsahu areálu, dobré teplotě, žádnému větru a ani Yoda už moc neprudil, jsme nenarazili na větší trable. Snad jen Fančina vášeň pro lezení po šutrech, které byly chrámem, vyvolávala krapet kontroverze. No a pak taky nedostatek restaurací, smířit jsme se museli s jediným občerstvovadlem, kde nám naštěstí dali jak najíst, tak namlsat zmrzky. Ale restaurace to teda nebyla. To vidím jako veliký dluh této cesty -kultivované jídlo se nám, krom vlastních kreací, nepodařilo zajistit. McD samozřejmě za kultivované jídlo nepovažuji.
Musím vyslovit uznání celé výpravě - opravdu jsme prošli všechno. Našli jsme i padlého Atlase, prohlédli náznaky římsy na Kastorovi a Poluxovi, zamačkli slzu nad tím, že do chrámů zachovalých se prostě nesmělo (a vysvětlili jsme si, že by nebyly zachovalé, kdyby se tam smělo). A tím jsme udělali tečku za antikou.
Po návratu dvakrát proběhlo loučení s mořem, večerní (při západu slunce) dokonce s úplnou Vilíkovou koupelí, letos to měl jako premiéru. Fanče jsme v té zimě koupel zakázali, sice bezvětří, ale nad 15st to nebylo...
K večeři napřed krevety, pak krupička, čímž jsme vytvořili oblouk od středomoří k domovu...
Nevím, zda budu zaznamenávat i cestu zpět, možná jen tehdy, když proběhne zaznamenáníhodným způsobem. Pokud se podaří dětem odletět a nám odjet, tak vlastně není co zaznamenávat.
Asi se to povedlo, i když nevím, schválně se zeptejte Vílíka, kdo to byl Empedokles :-)
Pár snímků z dneška je zde.
18.3.2023
Vlastně jsem neplánoval z dneška zápis, vypadalo to jako nuda. Ale omyl. Přeskočím to odporné balení a uklízení (přece po sobě nenecháme chlév),to by nuda byla. Ani popis cesty ženijní části výpravy nemá moc smysl, prostě jsme furt jeli a dojeli. Ale letecká část výpravy si zažila před startem hotové peklo. Začalo to tím, že slavnostně prošli securities a hotovili se nastoupit do letadla. Ovšem zachytila je pečlivá žena, jíž se zvláště Fanča zdála poněkud mladá na samostatný let, přitom Fanča ani náhodou neaspirovala na místo pilota, jakkoli je to překvapivé. A ona uniformovaná žena vyvedla naše letce opět před vstup, kde jsem stál já, coby grandfather, tedy někdo veliký. Paní mi cosi vyprávěla italsky, pak zkusila angličtinu, ale Vilík ji moc mluvit nenechal. Načež paní zavolala svou supervizorku, která si nechala od Vilíka vysvětlit celou situaci (přestože já jsem byl ten velkej, tak mne vlastně ignorovala a doteď to těžce nesu) a sdělila, že chlapec má pěknou angličtinu a ona že se o ně postará. Ovšem že musí moc vyjednávat, nechť tedy čekáme. Paní telefonovala opravdu intenzivně, místy to vypadalo, že oslovila i OSN, přestože jsme stáli u stánku Lufthanzy a tam by měli vědět, jaké mají regule (že 12-ti letý chlap může doprovázet mladší sestru), ovšem oni to taktně zamlčovali. Paní slibující podporu postupně se sluchátkem na uchu odkráčela kamsi a naši posádku přepadl těžký spleen, dokonce to trochu vypadalo, že se vzájemně předhánějí v emocionálních projevech, přestože oba znají základní radu Průvodce stopaře po galaxii - nepropadejte panice! Zhruba 10 minut po zahájení boardingu paní přišla zpět a poměrně razantně tentokrát oslovila mě - ručíte mi za to, že jejich rodiče na ně v Mnichově počkají? Svým jasným YES! jsem jí prokázal, že i moje angličtina je na vysoké úrovni a pak už šlo všechno ráz na ráz. Posádka byla umístěna do speciální security místnosti, kde Fany musela vysvětlit, proč sebou vleče penál a co všechno v něm má, zatímco pilot již tůroval motory. Ale vše dobře dopadlo, jak všichni víme, přestože jsem neměl písemné stvrzení, že rodiče ty děti opravdu chtějí, tak si je vyzvedli. Jak praví klasik - konec dobrý, všechno dobré.
Rozloučíme se se Sicílií vkusnou maketou Yody, vyrobenou z nefalšované lávy z Etny - podívejte a vzdychejte! Jop, a ještě corpus delicti, že letci dorazili
